Rozhovor Haló novin s válečnou zpravodajkou Kristýnou Melnikovovou
Donbaské republiky se po celou dobu své existence potýkají s informační blokádou. V obdobích klidu to není nijak zvlášť cítit, ale je to poznat až při vyostření ozbrojeného konfliktu, říkám to správně?
V tuto chvíli se ozbrojené síly Ukrajiny opět chovají agresivně, ale na Západě se díky zkresleným informacím domnívají, že mírové Minské dohody porušuje právě LLR a DLR.
Jedním ze způsobů, jak oslovit Evropany, je demonstrovat výsledky akcí kyjevských úřadů. To je extrémně problematické, protože evropští politici obecně dodržují »antidonbaský« a »antiruský« postoj, přesto se někdy podaří informační blokádu prolomit. Tady jsem ráda, že přišlo pozvání od českých komunistů, a měla jsem tím možnost během svého pobytu prolomit informační blokádu ve středu Evropy.
V České republice tak proběhla výstava o Donbasu a Karabachu. To je opravdu prolomení informační blokády, i když do hlavního proudu se to nepodařilo zatím dostat. Jak to vlastně vše začalo a probíhalo?
Začátkem listopadu jsme v České republice zahájili výstavu fotografií. Na ní jsem ukázala snímky z Donbasu i snímky, které jsem pořídila při své cestě do Náhorního Karabachu během eskalace konfliktu loni na podzim. Výstava se konala v galerii a. s. Futura v historickém centru Prahy, co by kamenem dohodil od Národního muzea. Organizátory byli místní komunisté a redakce českých Haló novin. Zahájení se ujala europoslankyně a předsedkyně ÚV KSČM Kateřina Konečná.
Kromě toho jsem se v České republice setkala se senátorem Jaroslavem Doubravou, který mi předal děkovný dopis. Jak se ukázalo, senátor Doubrava cestoval do Bělehradu během bombardování Jugoslávie, postavil se proti evropské podpoře agrese proti Jugoslávii a v roce 2014 přijel i do Luhansku.
Výstavu jsem věnovala své přítelkyni Kateřině, kterou jsem potkala na Donbasu, a vojenské zpravodajce Jekatěrině Katině, která zemřela letos v létě. V České republice byly vystaveny fotografie obou dívek korespondentek ze společných cest na frontu v Donbasu.
Osobně jsem poprvé přijela na Donbas na podzim roku 2014. Přišla jsem tam dobrovolně, dalo by se říci. Ve své redakci jsem si vzala dovolenou, protože vedení deníku nechtělo převzít odpovědnost za život dopisovatele v »horkém místě«.
Nicméně i po první krátké cestě jsem pravidelně přijížděla do Doněcku a Luhansku, abych informovala o ozbrojeném konfliktu, a poté na Donbasu i čtyři roky žila, navázala mnohá přátelství a získala nové blízké známé. Při prezentaci pražské výstavy jsem vyprávěla o svém působení na frontě, o válce na Donbasu, o lidech a mnohém dalším, protože přítomné alternativní informace o dění na Ukrajině zajímaly.
Jak se stalo, že se vaše snímky »horké zóny« na Donbasu dostaly do Evropské unie?
Při práci v Náhorním Karabachu jsem se seznámila s českým novinářem Romanem Blaškem, který píše pro Haló noviny. Spřátelili jsme se a našli společnou řeč. Nejprve mě požádal o rozhovor o mém působení na Donbasu a pak mi nabídl možnost napsat sérii článků–rozhovorů s obyvateli Donbasu, aby jejich hlas zazněl v evropském tisku. V Evropě je velmi vzácné najít redakci, která sympatizuje s Donbasem a je připravena poskytnout své stránky jeho hlasu. Pak se ale stal zázrak a my jsme s radostí zveřejnili rozhovory s několika lidmi.
Byl to například rozhovor s matkou Vladika Dmitrijeva, který zemřel ve vesnici Aleksandrovskoje. Haló noviny se ukázaly jako téměř jediné médium v České republice, které o chlapci napsalo pravdu, a jedno z mála, které udělalo exkluzivní rozhovor. Tento text byl později přetištěn německými a polskými médii.
Zpočátku jsme měli velkolepý nápad přivést do České republiky hrdiny našich rozhovorů, ale byly problémy s papírováním, bylo složité získat cestovní pasy, a abychom od nápadu neopustili, bylo rozhodnuto pozvat alespoň mě a uspořádat výstavu mých reportážních fotografií z Donbasu a Náhorního Karabachu, vyprávět o osudech lidí drcených mlýnským kamenem lokálních konfliktů postsovětského prostoru. Vlastně jsem do poslední chvíle nevěřila, že se to všechno podaří.
Byly nějaké potíže s organizací výstavy? Existují nějaká omezení, nebo dokonce zákaz zobrazování některých fotografií?
V České republice jsou dnes velmi silné prozápadní, protidonbaské a protiruské síly, které v posledních volbách obsadily téměř celý parlament a vytlačily českou levici. Byl zde poměrně nedávno zatčen Alexander Franchetti za účast na krymských událostech. Také nad účastníky událostí na Donbasu vyřkli řadu absurdních a krutých rozsudků. Nejen vojáci, ale i ti, kteří poskytovali humanitární pomoc civilistům, jsou pronásledováni a potlačováni. Letos byl pravoslavný kněz Ivan Přemysl Hadrava obviněn z terorismu za to, že převodem peněz pomohl dětskému domovu na Donbasu. Pokud jste provedl převod financí do DLR, tak podle českých zákonů už jste terorista. Přitom proruská nálada je zde cítit navzdory agresivní rusofobní propagandě. Lidé vyhledávají alternativní informace a také je aktivně šíří. Tito lidé jsou skuteční idealisté, jsou v menšině a jdou proti proudu.
Jinak žádné zákazy nebyly. Dva panely jsou věnovány vojákům, jejich portrétům. Z pohledu českých úřadů jsou to teroristé. Nicméně, jak jsem řekla, »teroristé« jsou také děti sedící ve sklepích v Horlivce při pokusu ukrajinských ozbrojených sil o útok na její předměstí v roce 2018, protože zde liberální propaganda vnímá Donbas jako jeden celek, který je třeba zničit.
Fotografie na výstavě jsou umístěny na panelech, na každém je několik fotografií a je jich podle mě až moc - několik desítek. Ale to byla volba a rozhodnutí zvoucí strany.
Jaké záběry jste se rozhodli ukázat v České republice a proč právě je?
Neexistuje žádný systém nebo koncept, jen jsem si vybrala fotografie, o kterých chci vyprávět a které předtím ilustrovaly mé reportáže. Zatím jsem naplno pracovala jen ve dvou válkách. A nechybějí ani fotografie pořízené za druhé války v NKR - zničené město, lidé ve sklepích, chrám v Shushi a v něm poslední arménská svatba, poválečné procesy, milice, které staví barikády na obranu Syuniku pro případ nové války.
S Donbasem bylo všechno složitější, nevedla jsem si ucelený archiv a bylo těžké systematizovat, co se zachovalo. Na přípravu samotné výstavy na místě jsme měli jediný den. Ale v každém případě to dopadlo dobře, protože lidé reagovali velice pozitivně. A jsem neskutečně ráda, že se výstava odehrává právě v době, kdy protiruské nálady v České republice dosáhly jakéhosi vrcholu šílenství. Sami Češi mi často říkali, jak je nehorázné, že ve vězení jsou jen ti, kteří podporovali Donbas. Za účast ve válce na straně Ukrajiny nepadl ani jeden rozsudek. I ve Spojených státech nedávno odsoudili aktéry ukrajinských zločinů. A ve slovanské České republice, dědičce socialistického tábora, se mlčí, protože tady chápou, že »nebezpečné« nálady mezi lidmi jsou dostatečně silné a nelze je nechat sílit.
Mimochodem, na výstavu byly samozřejmě i negativní reakce. Místní liberální novinář napsal, že jsem terorista a podporuji teroristy.
Jak v České republice reagovali na promítané záběry?
Jezdila jsem po krajích České republiky a všude jsme si promítali fotky na projektoru, několik hodin jsme si povídali a lidé pozorně a se zájmem poslouchali, přišli a poděkovali. Bylo to šíleně dojemné, když ke mně přistoupila starší žena, která mi ukazovala staré album věnované osvobození Prahy Rudou armádou. Se slzami v očích říkala, že na počin Rudé armády se v České republice nikdy nezapomene. A takových lidí bylo mnoho, i když jejich hlas je nyní tlumen oficiální propagandou.
To není překvapivé – prozápadní média mají hodně finančních prostředků, reklamy a nákladu, na rozdíl od médií reprezentujících hlasy těchto lidí.
Samozřejmě, že nositeli historické paměti jsou většinou starší lidé. Ale v Kroměříži za mnou přišla 13letá dívka s krásným jménem Pavlína. Tři hodiny, když jsme mluvili o Donbasu, pozorně poslouchala a pak se ptala na fotografie. Její matka vedla své děti ke kritickému myšlení. Její prostřední dcera Kateřina, které je 11 let, se otevřeně hádá s učiteli dějepisu a společenských věd. Jednou při dalším rusofobním útoku učitelky vstala a hlasitě prohlásila: »Všichni lžete!« Vypadá to trochu pateticky, ale musíte pochopit, že tito lidé jdou proti větru a k takovým akcím potřebujete skutečnou odvahu.
Mimochodem, Pavlína mi řekla, že jejich učitelé označují všechny ruské zápletky a fotografie z Donbasu za zinscenované. Říkají, že to jsou záludnosti »ruské propagandy«. Proto jsou samozřejmě takové výstavy potřeba. A čím méně benevolentní je vedení té či oné země vůči Donbasu a Rusku, čím agresivnější je tamní rusofobní propaganda, tím důležitější je se jí bránit a poskytnout lidem závan čerstvého informačního vzduchu, který nepochybně potřebují.
Věříte, že pomocí takových akcí můžete nějak ovlivnit válečné události?
Bohužel, pouze armády je mohou zastavit. Když jsme dělali rozhovor s Kateřinou Dmitrijevovou, řekla, že souhlasila s jeho poskytnutím evropským médiím jen proto, že doufala, že smrt jejího syna Vladika lidem konečně otevře oči. Mnohým samozřejmě otevřela oči a mnozí měli oči otevřené i předtím. Ale bohužel, nejsou to tito lidé, kteří rozhodují a mají mocenské zdroje. Tito lidé mohou pouze sympatizovat, mohou přijet na Donbas jako dobrovolníci, mohou organizovat demonstrace a psát články, ale nemohou zásadně změnit situaci. To ale neznamená, že máme přestat bojovat. Je přece známo, že voda i po kapkách rozemele kámen.
V Donbasu probíhá na frontě další eskalace situace. Ukrajina zajala pozorovatele JCCC (Společné kontrolní a koordinační středisko) a ukrajinské ozbrojené síly vstoupily do Staromarjevky a vyvěsily tam modrožlutou vlajku. Omezení práce vojenských zpravodajů přitom stále platí. Plánujete pokračovat ve své práci válečné zpravodajky?
Zákaz práce médií je skutečná sabotáž. O Donbasu je příliš málo informací, nemyslím tyhle divoké polooficiální zprávy psané křivým polooficiálním jazykem, ale skutečné, důvěryhodné informace.
Potíže jsou nyní spojeny i s omezeními na hranicích kvůli covidu pro Rusy bez místního povolení k pobytu. Ale i takové bariéry se dají různými kličkami překonat. Letos jsem několikrát přijela na Donbas a myslím, že budu pokračovat ve stejném duchu.
Denis GRIGORJUK
Překlad: Petra PROKŠANOVÁ