Na konci září se budou v sousedním Německu konat volby do Spolkového sněmu. Vedle jiných politických stran se do volebního zápasu o hlasy voličů přihlásili také komunisté z Německé komunistické strany (DKP). Ve svém volebním programu s názvem „Krize má jméno kapitalismus“ němečtí komunisté zdůraznili například požadavek na ukončení všech zahraničních misí Bundeswehru a vystoupení Německa ze Severoatlantického paktu NATO, podporu zápasu dělníků proti propouštění a za vyšší mzdy, odmítnutí privatizace veřejných služeb v oblasti zdravotnictví, sociální péče, školství a dopravy či prosazení milionářské daně. DKP zároveň v rámci předvolební kampaně vysvětlovala, že „současná pandemie COVID-19 odhalila nejen nezbytnost socialismu ale i fakt, že kapitalismus založený na principu zisku není schopen vyřešit naléhavé otázky lidstva.“
Předvolební kampaň německých komunistů však narazila na nehoráznou otevřeně antikomunistickou reakci ze strany státní moci. Na začátku července byla DKP informována, že Spolkový volební úřad ji na základě formální byrokratické záminky z účasti ve volbách vyřadil. Toto skandální a falešně zdůvodněné rozhodnutí, oznámené navíc méně než čtvrt roku před volbami, ale zároveň pro DKP znamenalo i ztrátu statusu legální politické strany.
Němečtí komunisté se proti tomuto rozhodnutí okamžitě odvolali ke Spolkovému ústavnímu soudu. Na základě zkušeností se zákazem své strany v letech 1933 a 1956 ale také přistoupili k rozsáhlé politické kampani usilující o umožnění kandidatury ve volbách a legální existenci strany. Na stranu DKP se postavila celá řada organizací a hnutí i mnoho významných osobností společenského, kulturního a politického života. Na různých místech Německa se pak konaly protestní shromáždění a demonstrace. Velké solidární odezvy se pak německým komunistům dostalo v zahraničí, svou podporu jim mezi jinými vyjádřila také Komunistická strana Čech a Moravy.
Zmíněný útok na DKP je bezpochyby součástí rozsáhlejšího antikomunistického tlaku ze strany vládnoucí moci, které můžeme v současnosti u našich západních sousedů pozorovat. Jako jeho další příklad je možné zmínit snahu spolkové vlády všemožně potlačovat deník Junge Welt, o kterém Spolkové ministerstvo vnitra prohlásilo, že je protiústavní, „protože se jedná o jasně komunistické noviny.“ Současný stav demonstruje i tlak na zdaleka největší a nejvýznamnější německou protifašistickou organizaci Sdružení pronásledovaných nacistickým režimem – Svaz antifašistů a antifašistek, které byl zrušen status charitativní organizace na základě prohlášení tajné služby, že „spolupracuje s extrémní levicí.“ V neposlední řadě je možné upozornit na stupňující se perzekuci německé pokrokové mládeže, demonstrované nejnověji například brutální policejní represí proti všem, kteří se na veřejnosti objeví se symboly Svobodné německé mládeže.
I v této souvislosti je proto mimořádně důležité, že němečtí komunisté nejnovější útok na svou stranu odrazili. Před několika dny totiž Spolkový ústavní soud zcela zrušil antikomunistické rozhodnutí Spolkového volebního úřadu. DKP je tak umožněno zúčastnit se zářijových parlamentních voleb a je jí i potvrzen status legální politické strany. Předseda německých komunistů Patrik Köbele proto v následně vydaném prohlášení mohl konstatovat: „Pokus ohrozit existenci DKP byrokratickými prostředky byl poražen. Toto vítězství není jen důsledkem našich právních a politických argumentů, ale především velké solidarity, které se nám dostalo. Na tomto příkladu je vidět, jak je solidarita důležitá a co dokáže. Úspěch DKP je malým etapovým vítězstvím v našem boji proti demontáži demokratických práv a proti reakční restrukturalizaci státu. V tomto zápase však musíme i nadále pokračovat.“