Nulové svědomí nás už terorizovat nesmí
Ivan Koněv je v Praze 6 urážen už několik let. Dnes se však darebáctví propadlo až na dno žumpy. Maršálův pomník stihla deportace. Tím zbabělejší, že za nouzového stavu. Jen proto se jeřábu, dovezenému tu zhovadilost spáchat, nemohl postavit lidský štít.
Vojska, jimž Ivan Koněv velel, vrátila mír a svobodu miliónům. Tehdy je Praha zasypala polibky a šeříky. Teď socha, která to připomíná, končí kdesi za ohradou. Škoda, že hrdinství nemůže být selektivní. Zachránit jenom ty, komu nechybí čest a svědomí. Morální křivice bývá dědičná.
Proč musel pomník pryč právě teď, má i jiné pozadí. Invaze vražedného viru spustila krizi, větší než tu od roku 2008. Byla na spadnutí už před pandemií. Drtí úplně všechny svatostánky, o nichž je dnešní politický katechismus. Přehledněji, než po desítky let, zjevuje i to, na koho je spolehnutí a na koho ne. Svatozář "strategických spojenců" ráčila vyhasnout. Tam, kde visely jejich vlajky, přibývá čínských i ruských a kubánských. Na pomoci z Číny závisí celý nakažený svět. Itálii, člence NATO, pomáhá ruská armáda. Kubánské lékařské týmy zachraňují i evropské životy. "Postkomunismu" trhají trn z paty - státy, ostouzené z "totality". Čínské firmy, vyrábějící roušky a respirátory i pro nás, zkouší podloudně přeplatit Amerika. Netutlá to už ani Česká televize.
Zásluhy mužů, jimž velel Koněv, se netýkají jen Dejvic. Tak, jako Rudá armáda, nám nepomohl nikdo a nikdy. Co a kde jí smí vzdávat hold, není v kompetenci pár konšelů. Žlučí, z níž je na zvracení, nás už terorizovat nesmí. Zjednat pořádek musí vláda. Stačí dát slovo zákonu a závazkům z mezinárodních smluv. Otevřenou výzvu, navrhující i konkrétní postup, jsme vládě adresovali už téměř před rokem. Podepsalo ji široká škála respektovaných osobností. Pomník je třeba prohlásit za národní kulturní památku. A pozemek, na němž byl zbudován, převzít do vlastnictví státu. Právě to si teď musíme vynutit. Aby se Koněv vrátil, kam patří. A každý darebák si mohl leda tak prokousnout vzteky pysk.