I když je voda naším národním bohatstvím, vládnoucí politici koncem 90.tých let rozhodli, aby nakládání s pitnou vodou přešlo do soukromé sféry a stalo se předmětem zisku z podnikání, který odchází mimo veřejný sektor. Umožnili realizovat soukromým společnostem nákup akcií městských a teritoriálních vodárenských firem, které zajišťovaly dodávku, odvádění a čištění vody. Způsob provedení těchto významných zásahů do hospodaření s pitnou vodou vyvolává od počátku celou řadu vážných otázek a pochybností, včetně podezření z porušení právních předpisů a možného korupčního jednání.
Praha za prodej 34 % akcií PVK a.s. inkasovala 880 miliónů Kč, když zisk odpovídající 34 % podílu v letech 2004 až 2008 u této firmy činil 995 miliónů Kč. To dokazuje, že prodej, který proběhl roce 2002 v rychlosti a bez výběrového řízení, byl pro Prahu nevýhodný. Znalecké posudky v ocenění podílu akcií nezahrnovaly vliv bezplatného prodloužení provozní podnájemní smlouvy o 15 let až do roku 2028. K charakteristickým rysům hospodaření s vodou po roce 1989 náleží trvalý cenový růst, který vedl k dalšímu poklesu spotřeby pitné vody, na dnešních 131,2 litrů denně na jednoho obyvatele. V Praze činila v roce 1990 cena 1 m³ vodného a stočného 0,80 hal., letos 85,42 Kč, ale je u nás řada míst, kde je voda podstatně dražší. Nynější hladina cen vodného a stočného se stala pro mnohé občany vážným problémem a negativně zasahuje i do podnikatelské sféry. Hospodářský model uvedený do života po roce 1989 nastavil financování nákladů na obnovu a rozvoj vodohospodářské infrastruktury především z veřejných zdrojů, ale zisky z užívání tohoto veřejného majetku přenesl výlučně do rukou soukromých korporací, které je mnohdy směrují do zahraničí.
Pražské vodovody a kanalizace a.s. vlastněné Veolií, vykázaly v roce 2015 zisk ve výši 532 a v roce 2016 přes 525 mil. Kč. (Samostatnou otázkou je míra přiměřenosti dosahovaného zisku a nastavení parametrů státem). Praha přitom ze svých zdrojů financuje výstavbu nové čistící linky v řádech mnoha miliard a zároveň se rozhodující měrou podílí na zajišťování obnovy vodohospodářské infrastruktury. V důsledku takovéto hospodářské politiky není, přes dílčí úspěchy, naplňována potřeba komplexního plánovaného rozvoje a infrastrukturu se nedaří včas obnovovat. To jsou jen některé důvody nevýhodnosti. V Praze jsem jako zastupitel vznesl dotaz k vedení města, co nás bude stát, až časově omezené smlouvy v roce 2028 zaniknou uplynutím času a provozování bude navráceno Praze. Odpovědi jsem se nedočkal. Mám obavy, že PVK a.s. vlastněné Veolií vyčíslí majetek materiální a nemateriální povahy ve výlučném vlastnictví, který se nakonec stane pro svoji nezbytnost předmětem úplatného převodu Praze za cenu v řádech miliard Kč. Jsem přesvědčen, že vlastnit a provozovat vodovody a kanalizace by měly pouze samosprávy nebo stát. Jen tak zajistíme cenovou dostupnost vody a nasměrujeme přiměřený zisk k obnově a rozvoji zdejší vodohospodářské infrastruktury.