Poslední summit G-20 vyslal jasnou zprávu. Zní přesně opačně, než jak ji přežvykuje presstituce. Vytvářet zdání, že elity procitly ze svého letitého stihomamu, je legrační. Za vrchol lidských práv mají ta, co si nárokuje mamon. Ta opičí láska je zbavuje soudnosti. Rizika, bušící na vrata světové civilizace, tak jen okecaly i v Hamburku. Hora porodila myš.
Veřejnost, jíž to není jedno, to tušila. Hodila rukavici masovými protesty. Impozantní byly už rozsahem. Až na dřeň mířily i obsahem. Nebyly to nářky naivních lidumilů. Byla to revolta proti ničemnostem kapitalismu. Ilustrovala to už spoustou nápaditých hesel. Víc než kdy předtím však i symboly revolučního dělnického hnutí. Nevlály nad hlavami sekty, směšné jako jehovistické tetky u pražského metra. Zdobily masové průvody, valící se prosperující metropolí.
Tohle vše presstituce vehementně zatlouká. Před obraz civilizovaného protestu strká - záběry bezuzdného vandalismu. Z cedníku, jímž to leze, trčí i kouzla nechtěného. Například v podobě vodních děl, podrážejících nohy i křehkým ženám. Třeba rozlepí i zraky, zjančené z pohádky o vítězství demokracie nad totáčem.
Celý ten švindl už zasypala i spousta sarkasmů. Půvabem neskrblí ani ty, s nimiž vyrukoval Honza Schneider – předevčírem signatář Charty 77, včera důstojník tajné služby sametu a teď jeden z nejsečtělejších disidentů XXI. století. K té větší části demonstrantů, kteří jsou upřímně naštvaní a netrpěliví z poznané bezvýchodnosti – napsal pro První zprávy – se přilepilo tvrdé jádro, jako to ocelové do kulky, aby prošla i „neprůstřelnou“ vestou. Jenže to tvrdé jádro bývá sponzorováno právě establishmentem, ačkoli se uvádí pouze těch několik případů, kdy jdou nějaké finance od skutečných, militantních protivníků. Establishment si to tvrdé jádro proti sobě skrytě financuje pro všechny případy sám – co kdyby protivník byl laxní, či v platební neschopnosti? Pak by totiž přišel o pointu, spočívající ve využití mnohých materiálních škod a velkého společenského rozhořčení k dalšímu utažení šroubů, což (paradoxně) vděčně podporuje samo obyvatelstvo!
Zkušenost – ví se už docela dávno – je nepřenosná. Tím rychleji umí dát lekce těm, kdo se jim nebrání. Hamburský protest sjednotil síly, jimž nechybí kuráž a důvtip. Symbolů hnutí, které svět umělo měnit, se už neštítí. Kdy si osvojí i jeho know-how, je jen otázkou času. Patří k němu i schopnost zdokumentovat vše, co má legitimní protest zkompromitovat – i nitky, vedoucí k řídícím oficírům. Jen co to zvládne i nová krev hnutí, které chce poměry skutečně měnit, čekají trudné časy i presstituci.
Ten protest proti elitám, jež mají všechny ostatní jen za zboží, se nekonal v balkánské vísce. Proběhl v metropoli velmoci, jíž říká pane i velení Evropské unie. Zaduněl za časů jepičí konjunktury – a ne krize, co se prý nevrátí. A právě to je ta hlavní jasná zpráva, kterou vysílá. Burzovní indexy slibně rostou – a televizní divy je opřádají nyvými kukuči. Kontrolní balíky akcií rostou několikrát rychleji než ekonomiky, jež jejich majitelé tunelují. Zástupy lidských zdrojů té parazitní renty se šíří epidemie pracující chudoby. Horší perspektivy, než jaké měly jejich rodiče, visí nad desítkami procent ročníků, co do života teprve startují. Takovou zpátečku novověk v míru nepamatuje. Hamburský protest mířil do černého. Habaďůry nejstaršího řemesla, okupujícího masová média, na tom nic nezmění.