Zdravý rozum zemřel, mdlý vzkvétá
Titulek se plně týká i nejvyšších pater české politiky. Nevěříte? Pro příklady netřeba chodit daleko. Již je všeobecně známo, že pokud jde o vzdělání a rozhled, tak toho současná ministryně války ČR mnoho nepobrala, což pravidelně dokazuje především ve svých kokodák válečnických vystoupeních. Mnohé z nich žel mají i mezinárodní přesah a dělají ostudu zahraniční politice například, když navrhovala, aby Česká republika vystoupila z OSN, nebo když z plna hrdla perlila na Václavském náměstí v Praze a zběsile běhala zahalena izraelskou vlajkou. Nebo není to tak dlouho, kdy se především pro své zviditelnění producírovala sněmovnou v tričku s americkými stíhačkami F 35, jejichž nákup bez ohledu na budoucí negativní nejen hospodářské dopady s americkými protějšky v uctivém předklonu podepsala. Nedávno byla viděna, jak s bývalým neúspěšným slovenským ministrem obrany Naděm, kterého si přizvala do svého ministerského týmu jako poradce, pózují v jakési putyce, kde je Slovákům a dezolé vstup zakázán, s čímž se patrně sama pochlubila i na sociálních sítích (co na to bratia Slováci ?). Nyní se fotí s předsedou vlády Fialou. Oba jsouce oblečeni v tričku s emblémem dvouocasého českého lva, který dodává Ukrajincům další smrtící munici pro vedení nesmyslné války z Ruskem. Krvelačnost z ní jen čiší.
Ještě si vážení čtenáři myslíte, že je tato nedostatečně vychovaná a podprůměrně vzdělaná madam ministryní, kterou nám závidí celý svět? Vaše případné reakce jsou vítány.
Frajer!
Když se novináři na sjezdu ODS ptali opětovně zvoleného předsedy Petra Fialy, proč v jeho projevu bylo tolik chvály a sebechvály, když tato země, slovy jednoho neúspěšného dramatika nevzkvétá, proč chybí jakákoliv sebereflexe k současné blbé náladě ve společnosti, odpovídal v tom smyslu, že je třeba být přece více pozitivní a vidět věci z té lepší stránky. Tvrdě pracujeme, máme splněno 60 % z toho, k čemu jsme se zavázali v programovém prohlášení vlády, inflace klesla ke 2 %, není důvodů si na něco stěžovat, odpovídal samolibě. Obdobně, bodejť by ne, hovořili i koaliční partneři, kteří vyzdvihovali zároveň i jeho skvělé vůdcovské schopnosti. Nebyl by to ani Fiala, kdyby svá moudra o tom, jak se lidem u nás pod vedením pětidemolice vlastně dobře žije, netrousil i při své následné cestě do Ameriky, kde se navíc u poplety prezidenta Bidena a na Hudsonově institutu chlubil tím, kolik jsme přijali uprchlíků z Ukrajiny, a i naší tak zvanou muniční iniciativou, kterou chceme přispět k definitivní porážce Ruska. Přitom jemně v dalších jednáních aktivisticky naznačoval, v blahé naději, že bude vyslyšen, co by v tomto směru měly udělat USA, jejichž Kongres další podporu Ukrajiny blokuje. To neopomněl připomenout i při své zastávce v Bruselu, kde si vyslechl i slova uznání od vrchního šéfa NATO Jense Stoltenberga za jeho neochvějný boj s ukrajinskou krví proti Rusku. Pro Fialu zajisté týden, který díky jeho chrabrosti zajisté otřásl celým světem, což potvrdila i nově zvolená místopředsedkyně ODS Eva Dekroix, když v jednom televizním pořadu vlez zadelecky prohlásila, že Fiala je zato, co v posledních dnech vykonal, prostě frajer!
K smíchu nebo k pláči?
Protože Jurečkův návrh důchodové reformy budí od samého počátku nebývalý odpor, a to nejen ve Sněmovně od dvou opozičních stran, ale poté, co byly objasněny jeho kontury, i široké veřejnosti, ujal se role jakého si usmiřovatele prezident republiky Petr Pavel ve snaze obrousit názorové hrany vládnoucích stran a nejsilnějšího opozičního hnutí ANO. První mediální výstupy po setkání na pražském Hradě budily zdání, že se všichni dohodli, že se dohodnou, zvláště, když opoziční zástupci prý souhlasili se zvyšováním věku odchodu do důchodu, jenž pro ně bylo dosud tou červenou čarou, kterou nehodlali za žádných okolností překročit. Tuto interpretaci však představitelé ANO následně odmítli a kauza byla na světě. Mezi účastníky začala přetahovaná, zda jde o pravdu či záměrnou lež nebo jen o další pokus manipulace s veřejností, aby lépe přijala fakt, že bez řádného osekání důchodového systému budou mít dnešní třicátníci a čtyřicátníci důchody, ze kterých jen velmi těžko vyžijí. Jak to vlastě bylo se dodnes neshodli ani přímí aktéři, kterým, jak se zdá, nejde ani tak o občana jako o to, využít každé příležitosti k oslabení toho druhého před volbami do Evropského parlamentu. Jedni se cítí podvedeni a uraženi, dokonce hovoří o jakési politické pasti, druzí svou převahou v parlamentu pak vyvoleni a nadřazeni. Hledání shody či kompromisu se nekoná. Cesta spíše vede do předem připravených zákopů a k dalším pozičním bojům. Další jednání jsou v nedohlednu, což zvyšuje pravděpodobnost, že si tu „svoji“ důchodovou reformu, dle slov Petra Fialy, pětidemolice prosadí v parlamentu silou. Že lidé mají pod touto vládou „odborníků“ jiné starosti je nezajímá. U toho všeho pak velmi agilně asistují zvláště prorežimní média, která namísto toho, aby informovala o podstatných vnitřních a zahraničních událostech a problémech, zahlcují mediální prostor nic neříkajícími dokola se opakujícími planými diskusemi, které připomínají ono pověstné mlácení prázdné slámy.
Kdyby v případě důchodové reformy nešlo o vážnou věc, byl by celý ten humbuk k smíchu, takhle jsou všechny ty tanečky okolo reformy ne reformy spíše k pláči.
Nad Tatrou sa blýsklo
Jestliže měly být prezidentské volby na Slovensku dle některých politologů a komentátorů jakýmsi referendem o Ficově vládě, tak se jim skutečně staly, i když pro ty, co preferovali volbu bývalého diplomata Ivana Korčeka, jsou spíše tvrdým probuzením ze snů, ve kterých po prvním kole živili své naděje na jeho uvedení do funkce prezidenta Slovenské republiky. Nepříjemným probuzením se staly i pro současnou českou politickou reprezentaci, prorežimní média a všechny ty pofidérní politické neziskovky. Tolik si věřili. Zkusili kdejaké kejkle, jen aby zvítězil jejich favorit. Přestože investovali nemalý kapitál, výsledek se nedostavil. Nepomohlo ani průhledné jednostranné zrušení nadstandardních setkávání vlád obou zemí, ani otevřené verbální vměšování do vnitřních záležitostí sousední země, ke kterému se snížil i prezident Pavel. Doufali a věřili v sílu médií. Česká televize se dokonce usalašila před slovenským prezidentským palácem, odkud moratorium nemoratorium dávala spolu s pozvanými hosty otevřeně najevo, kdo by měl zvítězit. Přes mohutnou ofenzivu vnitřních i zahraničních sil však Korčok důvěru Slováků nezískal, a tak na prezidenský stolec usedne sociální demokrat Peter Pellegrini, předseda Slovenské národní rady a bývalý spolustraník Roberta Fica, který je na čele současné slovenské vlády. Do budoucna silná dvojka, ale zároveň černý scénář pro ty, kteří tomuto spojení chtěli zabránit. Prý nebude rovnováha sil, ale o jakou rovnováhu jim vlastně šlo? Měl snad neúspěšný prezidentský kandidát, jak bylo patrné z některých komentářů, vyvažovat Ficovo volání po zastavení bojů na Ukrajině? Pokud ano, tak o to více Slováci udělali dobře, že ho nezvolili. Pochopili, že i s ohledem na minulost, není v jejich zájmu nechat se vtáhnout do války, která může navíc přerůst ve světový konflikt. Ano, nad Tatrou sa blýsklo. Kéž by tomu tak bylo i v dalších zemích včetně České republiky. První příležitostí jsou volby do Evropského parlamentu.
Všechno je jinak?
Jak vidno, lidstvo je nepoučitelné. Jako by nestačily hrůzy dvou světových válek s miliony mrtvých a ohromnými materiálními škodami, nebyly tu další konflikty na konci dvacátého století a v počátcích nového milénia a už se zase mocní světa pouštějí do jeho přerozdělení a ovládnutí. Lokálních válek přibývá, ty dvě na Blízkém východě a na Ukrajině mají dokonce potenciál přerůst v celosvětový konflikt mezi jadernými mocnostmi. Není divu, že se pod tíhou bojů a zhoršených životních podmínek dávají do pohybu milióny lidí, hledajíce možnosti přežití. Ne jinak je tomu na Ukrajině, kde se to týkalo, dle údajů z roku 2022, okolo 15 miliónů lidí, kteří buď museli opustit své domovy a přestěhovat se do bezpečnějších koutů země nebo vlast opustili zcela, přičemž uprchlíků neubývá, ale naopak je jich stále více. Ve špičce emigrace pobývalo na našem území více jak pět set tisíc běženců, podobně tomu bylo v ostatních státech Evropy, ba i v některých zemích mimo Evropu. Nejvíce jich dle dostupných informací přijalo Rusko - odhadem na tři miliony, mezi nimiž bylo více jak jeden milion z odtržených republik Doněcké a Luhanské. Dobrovolně byli evakuováni především staří lidé a pak hlavně mladé rodiny s dětmi, z nichž některé se souhlasem rodiny i bez doprovodu. Ty byly dle doložitelných svědectví převážně umístěny do pionýrských táborů či sanatorií, kde se při dobrém zacházení zotavovaly z válečných útrap. Něco jiného však uvádí ukrajinská strana která tvrdí, že na dvacet tisíc ukrajinských dětí bylo do Ruska násilně odvlečeno, na základě čehož trestní soud v nizozemském Haagu vydal mezinárodní zatykač a zahájil stíhání ruského prezidenta Vladimira Putina a zmocněnkyně Kremlu pro práva dětí Marji Lvové-Bělové. Nyní se ukazuje, že to s těmi násilnými únosy bude patrně všechno jinak, jak ve svém příspěvku uvádí Vojtěch Bauer ČTK, když píše, že se v Německu podařilo najít 161 „unesených“ ukrajinských dětí, pobývajících zde zcela dobrovolně i s jejich zákonnými zástupci. Pravděpodobně tomu tak bude i v Rusku. Tedy žádný únos, žádné nucené vysídlení. Konec konců ty děti, které se chtěly na Ukrajinu vrátit, se vracejí, což potvrdila i manželka prezidenta Olena Zelenská.
Nedivím se, že zmíněná informace skončila tak říkajíc mimo hlavní mediální proud, že nebyla podrobena dalšímu zkoumání o její serióznosti a pravdivosti, že se k ní nevyjádřili ani politici napříč politickým spektrem. Pokud by to udělali, museli by si totiž stejně jako autor a s ním i čtenáři položit otázku, zda to obecně s těmi unesenými ukrajinskými dětmi není doopravdy všechno jinak?