Filip: Přeji nám, aby žila a zvyšovala se autorita KSČM!

11. 5. 2016

Úvodní projev Vojtěcha Filipa, předsedy ÚV KSČM, na VII. sjezdu Komunistické strany Čech a Moravy.

Vážené soudružky a vážení soudruzi delegáti, milí hosté,

Předstupuji před vás, řádně zvolené delegáty našeho VII. sjezdu, abych uvedl zprávu o činnosti KSČM od VI. sjezdu, a zejména vytýčil hlavní úkoly a směřování strany na příští období, a to jak v delším výhledu, abychom neztráceli ze zřetele náš hlavní cíl, tak i na nejbližší období 3 až 4 let. Každý sjezd strany je velkou událostí pro nás pro všechny; pro komunisty v České republice i ve světě. Sjezd jistě vzbuzuje velká očekávání. Podle osob a jejich nálad však velmi různá. Velká očekávání také vzbuzuje ve společnosti, v české politice a celé naší vlasti. Bude jistě probíhat za značné pozornosti jak našich médií, ale zejména sousedů a zahraničního okolí. Jsem přesvědčen, že vy – delegáti a delegátky – naplníte poslání našeho rokování, tj. kriticky, ale objektivně zhodnotíte naši dosavadní cestu, úspěchy i prohry a uvážlivě, realisticky bez růžových nebo černých brýlí, ale s oprávněným sebevědomím, stanovíte, jak ony hlavní směry, tak zejména priority a úkoly strany do dalších let.

Dovolte mi se v mé zprávě zabývat spíše výhledem do budoucna a stanovením směru další naší práce, protože jsem přesvědčen, že v písemné zprávě o činnosti je dostatečně popsána činnost strany za uplynulé období se všemi peripetiemi, které jsme prožili. Ale začnu tím základním. Abychom mohli stanovit jak směr, tak nejbližší úkol, musíme mít vždy na paměti, kdo jsme a jaká je společnost okolo nás. Komunistická strana Čech a Moravy za léta, která uplynula po listopadu 1989, od tzv. „velkého třesku“ na rozhraní 20. a 21. století, po pádu prvního pokusu o evropský socialismus a nástupu globálního kapitalismu ve světě, jasně prokázala svoji životaschopnost a oprávněnost své politické existence. Je to dáno tím, že jsme trvali na demokratických principech, na sepětí členské základny a vedení strany a na trvalý dialog strany s veřejností. Nezvolili jsme snadnou cestu a nepodlehli jsme lákadlům podlézat nebo se vyhnout překážkám, ale poctivě s těmi poctivými, kteří zůstali členy strany a nebyli komunisty jen v době, kdy to bylo módní, nebo z prospěchu,kráčíme za obnovením důvěry ve společnosti. Nezměnili jsme svůj název, identitu a směřování k sociálně spravedlivé společnosti. Nenahradili jsme slovo „komunistická“ jiným výrazem. Prokázali jsme, že právě takto zůstáváme trvalou a respektovanou součástí české společnosti, nepřehlédnutelným činitelem české politiky a pevnou součástí avantgardní levice ve světě. Navzdory zběsilému a historickému antikomunismu, který nás lživě činil a činí zodpovědným i za věci, se kterými jsme nikdy neměli a ani nemáme nic společného. Konáme již svůj sedmý sjezd od doby svého vzniku v roce 1990. Máme již nejenom svoji vlastní tvář, ale i svoji vlastní historii, odlišnou od historie dolistopadové, máme své vlastní zkušenosti a představy o budoucnosti.

Chci na tomto místě poděkovat všem, kteří od roku 1990 stáli v čele naší strany, ať již jde o Ladislava Adamce, čest jeho památce, Jiřího Machalíka, Jiřího Svobodu, či Miroslava Grebeníčka. Všichni se zasloužili o to, že Komunistická strana Čech a Moravy zůstává touto integrální součástí české politiky.

KSČM je nejpočetnější stranou na české politické scéně a dlouhodobě druhá nebo třetí nejúspěšnější parlamentní strana -  měřeno výzkumy veřejného mínění a výsledky v parlamentních volbách, evropských volbách či volbách krajských a obecních. V současné politice obecně, ale i v naší stranické politice, nabývají na významu i další faktory – chcete-li potenciály, kterými Komunistická strana Čech a Moravy disponuje. Je to politická hodnota, jinak řečeno oprávněnost nebo validita strany. Ta je dána nejenom počtem jejích členů, voličů a sympatizantů, ale také podílem na demokratickém vládnutí. Komunistická strana Čech a Moravy má svůj zřejmý potencionál a měla by přelít tento silný potencionál lidský i do současné politiky a vyslovit svoji ambici na následující období – to je přijmout větší odpovědnost na demokratickém vládnutí, na správě země, na řešení věcí veřejných a na silnějším podílu zejména v regionální politice.

Nepleťte se. Zdůrazňuji to, že nejde jen o zájem o podíl na moci. O moc ve zkorumpovaném prostředí v žádném případě neusilujeme. Naopak, chceme být silnou, sebevědomou autentickou levicovou opozicí vůči současným držitelům moci! A usilovat o podíl na rozhodování ve veřejných věcech na úrovni už nejen obcí, ale zejména – letos na podzim – i krajů. To je podle mého soudu hlavní a pro budoucnost naší strany i země rozhodující úkol VII. sjezdu!

Zde si dovolím připomenout, že základ české politické scény není zcela zdravý, ač je o něco lepší než v některých sousedních zemích. Pravou část politiky obsadila Občanská demokratická strana tak razantním způsobem, že neustále prosazuje ambici na zúžení polického spektra na 2 politické strany po vzoru USA, a to tlakem na změnu volebního systému, aby bez ohledu na občany mohla prosazovat své úzké mocenské zájmy odpovídající více zájmům bankovního globálního kapitálu než zájmům českých občanů.Rozčarování z jejich politiky je patrné i u velkého množství poctivých českých podnikatelů, natož u těch, kteří se nechali napálit volebními frázemi Topolánkova týmu. KDU-ČSL, která v rozporu se sociálně cítící částí své členské základny se opět, jako téměř vždy, přidala na stranu vítězů, jen aby byla u moci, začala bez rozmyslu prosazovat pravicové reformy a ztrácí podporu svých tradičních voličů i proto, že více než o rodinu, zdravotnictví a sociální systém se stará o majetek církví a nehorázně hodlá zatížit příští generace na 60 let dopředu. Nejmenší koaliční vládní strana – Zelení – se zcela zpronevěřila svému poslání, nepřinesla ani jiný styl politiky, natož aby plnila své předvolební sliby, když místo zeleného programu plní zcela jednoznačně program modrý. U této strany vidím - a je mi to upřímně líto – žel, typický český syndrom uměle vytvářených stran. Začalo to Občanskou demokratickou aliancí, nepočetnou, uměle vytvořenou stranou, která sloužila jako koaliční partner ODS, aby prosazovala nejreakčnější postupy v restitucích a privatizacích způsobem, který vedl až k jejímu zániku. Její štafetu pak převzala Unie svobody, zachytila část voličského elektorátu zklamaných pravicových voličů po roce 1997 a po vstupu do koaliční vlády zářila jako typická kometa, tj. jakmile na ni dopadlo světlo, zjistilo se, že jde o účelové uskupení, které má být použito, a pak odhozeno jak samotnou ODS, tak sociální demokracií. Stalo se a ve volbách propadla. Štafetu tedy přebírají recyklovaní politici z těchto zaniklých, respektive zanikajících stran, a na scénu vstoupili Zelení, aby po volbách začali přesně podle otřepané fráze sloužit jako ti „užiteční idioti“ pravici, ač voliče sebrali na levé straně politického spektra.

A tak se dostáváme k nám, na levici. Současná Česká strana sociálně demokratická se vyznačuje zvláštním syndromem. Také ráda poslouží pravici k pohodlnému vládnutí. Ať už jde o přeběhlíky, kteří drží při životě naši asociální, korupcí zasaženou a na Čunkově případu dobře demonstrovatelnou nedůvěryhodnou vládou. Ale sociální demokracie umí zaskočit i za vládní poslance, když je potřeba posloužit Spojeným státům americkým v jejich nesmyslných vojenských dobrodružstvích, rádi zvýší počet vojáků v Afghánistánu, Iráku či na Balkáně, jen aby byl strýček Sam za oceánem spokojen.Samozřejmě, že to nečiní za peníze těch, za jejichž zájmy umírají naši vojáci, ale za peníze českých daňových poplatníků. Ale, žel, jsme si souzeni na širší levici, protože jiný parlamentní subjekt kromě KSČM a sociální demokracie, nebo alespoň její části, není. Naše odpovědnost za levici je tak nesmírně veliká, a není to odpovědnost za avantýry vedení sociální demokracie, ale za skutečnou levici a za její hodnoty, tedy za solidaritu, sociální spravedlnost, mír a lidská práva.

Neustále je nám připomínáno, že český stát a společnost vstoupily letošním rokem symbolicky do období „magických osmiček“, to znamená fatálních historických změn, přicházejících téměř s železnou pravidelností po dvacetiletých dějinných periodách. Dovolte mi odbočit. Ono za devadesát let existence Československého a Českého státu se ale vyměnilo deset formací, nikoliv pouze pět. Vize slibované skvělé budoucnosti se kamsi vytratily. Zůstala jen „blbá nálada“ a narůstající problémy země, která propadá do dlouhodobé hospodářské a politické slabosti a nestability, do mezinárodní bezvýznamnosti a nedůvěryhodnosti a k nejisté občanské, národní a státní budoucnosti. Moc, která vytváří atmosféru strachu mezi lidmi, sama žije ve strachu před zlobou občanů. Místo toho, aby se smířila se společností, vytváří nadbytečné ideologicky laděné „ústavy“, dále lustruje a straší mladou generaci neexistujícími hrozbami, aby mohla v této atmosféře dál – bez pozornosti – rozebírat zbývající státní majetek.

Dovolím si uvést příklad nebo připomínku. Osmnáct let po Únoru 1948 byla tehdejší československá společnost nejsvobodnější. Vzniklo velké množství významných literárních děl, televizních a filmových tvůrců přibývalo a vznikaly vynikající věci, které platí dodnes. Současná moc, místo toho, aby se smířila se společností, potřebuje lustrovat a lustrační zákon prodloužit donekonečna. Všimněme si, že nejsou schopni vládnout ani tak, jako naši předchůdci.

Pod informační mlhou a informacích o zástupných problémech se česká společnost aktuálně ocitla na prahu hlubokých celospolečenských krizí, mající své zdroje a konsekvence jak vnitřní, zahraniční, tak regionální i globální.

Projevují se jako počínající krize ekonomická, a to výrazným zpomalením růstu ekonomiky a rozporem mezi růstem investic a zadlužením.

Palčivě rostou příznaky krize sociální projevující se v neschopnosti zachovat, nebo vytvářet nové, efektivně působící společenské, sebezáchovné a rozvojové systémy. Nejaktuálnější systém daní, důchodového zabezpečení, systémy sociálních sítí, zdravotního zabezpečení, školského systému, vzdělávání a další. Celý tzv. úsporný batoh zákona o stabilizaci veřejných financí je skutečnou „DEFORMOU“, jak jsme ji správně nazvali, deformou veřejných financí. To je jediné řešení. Oni potřebují najít důvod k dalším privatizacím, k dalším tahům, které přivedou občany ke ztrátě kontroly nad toky veřejných financí, protože tyto finance mají končit v kapsách nemnohých.

Stupňují se symptomy krize politické, a to jak v oblasti vnitropolitické, tak i zahraničně-politické a bezpečnostní. Příklady snad ani u naší vlády uvádět nemusím.

A konečně – již zřetelně se projevují znaky společenské krize kulturní a mravní.Společnost, která má za kriterium místo práce jen majetek, ať je jeho původ jakýkoliv, ani mravní hodnotu mít nemůže.

Krize sociálně-ekonomická má své zdroje v počínající krizi hospodářství a hospodaření v České republice a v nepříznivých vlivech zahraničního okolí, recese evropské ekonomiky a finanční krize ve Spojených státech amerických. Současně zdůrazňované úspěchy a některé ukazatele růstu HDP v České republice, klesající nezaměstnanost a růst platů spíše prostřednictvím zpevnění koruny než lepším oceněním práce nikdo nezpochybňuje. Avšak – platí-li to nyní, ptám se, jestli to bude platit i zítra? Máme skutečně dostatečné základy úspěšného pokračování v situaci, kdy země prožívající nominálně již po několik let hospodářskou konjunkturu se neobejde bez výnosů z privatizace, a přitom je ještě masivně saturována zahraničními investory a stejně rychle ohrožována masivními a stále rostoucími dluhy? Dovolím si uvést konkrétní poznámku. Stát oznámil dluh 1 bilión Kč – když ještě před prezidentskou volbou byl cca 900 mld. Kč – dluh veřejných financí je 800 mld. Kč a dluh domácností více jak 700 mld. Kč, a to nepočítám dluhy podnikatelů, jednotlivců a nekryté úvěry zatěžují českou společnost více jak 2,5 bilióny Kč!)

A tak česká společnost stojí v této souvislosti před kardinální otázkou: Nikoli, jak rozdělíme společenské příjmy, ale jak a z čeho je vytvoříme, když jsme základ ekonomiky ztratili! Co bude “naším živobytím“, s čím půjdeme na evropské, nebo dokonce na globální trhy, abychom se zbavili dusivé zátěže nadměrných dluhů, rozvíjeli výrobu, obchod a služby a vytvářeli národní bohatství jako základ pro pokračující rozvoj české společnosti.

Tato otázka se promítá do aktuálních diskusí o daňových a dalších reformách, které pravice nabízí jako univerzální recept. Ale zde je na místě otázka. Je vůbec rozumné podporovat projekty pánů Julínka, Nečase a dalších koncipované jako bankovní a obchodní produkty výhodné pro zahraniční banky a zahraniční obchodní řetězce? V situaci, kdy právě bankovnictví a kapitálový trh je v zajetí finanční krize a krize cenných papírů v USA s dopady do Evropy? Máme je jenom živit nebo se starat sami o sebe? Světové banky ohlašují na tento rok ztráty v obchodování s cennými papíry nejméně o 20 %. (Tedy, místo 100 USD dolarů máte 80). Existuje skutečně seriózní pravicový politik, zodpovědná politická strana, která je ochotná garantovat úspěch takto nastavených reforem následujícím generacím českých občanů? Jsem přesvědčen, že ne! Mohou takovéto reformy získat většinovou podporu napříč politickým spektrem a českou společností, nebo je nezbytné hledat jiná realističtější řešení? Navíc, když je prokázáno, že i opatření, která jsou nejen protiústavní a nesmyslná, jsou jednoznačně v rozporu zájmům většiny.

Tvrdí-li dnes současní držitelé moci a konkrétně Topolánkova tzv. koaliční vláda, že Česká republika prožívá nyní svá nejlepší léta – pak je to nehorázné tvrzení v příkrém rozporu s realitou. Opak je pravdou! Česká společnost žije dnes v historicky nejmenším, žel, stále méně významném, českém státě, vnímaném svým zahraničním okolím jako osamělý běžec, potížista, nespolehlivý partner a spojenec, uprostřed historicky spíše formálně než fakticky integrované Evropy a na prahu významných krizí a nejisté budoucnosti. To je objektivním důvodem, proč musí naše strana – která nepodléhá mámení zahraničních finančních skupin a jejich politických souvěrců – zvýšit svůj podíl v české politice.

Pro VII. sjezd KSČM tedy vytyčujeme na následující období tři hlavní směry pozornosti, priority a s tím spojené úkoly:

  • Upevňovat demokracii a rozvíjet prosperitu jako předpoklad úspěšného rozvoje státu a společnosti.
  • Soustavně usilovat o růst kvality života všedního dne našich občanů.
  • Výrazně se zasadit o renesanci aktivní politiky míru a mírového soužití v Evropě i ve světě, o mírová řešení mezinárodních konfliktů cestou OSN a dalších demokratických institucí na základě respektu k mezinárodnímu právu.

Uvedené směry pozornosti, definované ve sjezdových materiálech jsou uvážlivé a realistické. Úroveň jejich naplňování bude odvislá na míře konkrétnosti a načasování politických kroků strany a jejich orgánů na všech úrovních.

Máme v této souvislosti před sebou nelehký úkol, vnést do českého politického prostředí větší politickou konkurenci tím, že zvýšíme své ambice a staneme se opravdovou, chcete-li, štikou politické scény. Pojďme zřetelně pojmenovávat problémy, konkretizovat dopady chybných kroků koaliční vlády a adresně označujme jejich nositele. My, čeští komunisté, nemáme své protivníky v širokém zahraničí, ale zde v České republice. Na nich je nyní osobní odpovědnost za osudová rozhodnutí činěná bez mandátu, bez souhlasu lidu, nebo dokonce proti jejich zájmům, proti jejich vůli! My jsme připraveni, jako silná opozice, vystavovat této vládě účet!

Aktuálním a nezbytným předpokladem musí být volební úspěch strany v podzimních senátních a regionálních volbách. Je očividné, že právě tam – nikoli v centru – bude probíhat letošní hlavní politický zápas s našimi politickými protivníky. A protivníci jsou velmi konkrétní! Zápas o kraje ohlásila ODS i KDU-ČSL, které jsou zatím ve vedení krajů. Podobné záměry má i ČSSD. Analytici ODS by považovali za úspěch nebo vítězství, podrží-li si deset krajů za současných třináct. KDU-ČSL, zápasící o parlamentní existenci, sní alespoň o zachování jednoho kraje pod svým vlivem, ČSSD sní o třech a Zelení jsou do té míry tajnosnubní, že své ambice dosud neohlásili. Ale je potřeba na rovinu přece říct, že na krajích jsou jiné koalice než v centru a za řadu rozhodnutí odpovídají většinou všechny 4 politické strany, včetně České strany sociálně demokratické, a že je nutné poukázat na to, že jsme se na snížení úrovně českého zdravotnictví, českého školství, kultury na podivných veřejných zakázkách nepodíleli a že můžeme s čistým štítem – jako skutečná jediná opozice – do tohoto souboje vstoupit a uspět v něm.

Komunistická strana Čech a Moravy, která mnohokrát prokázala svou reálnou šanci na posílení svého vlivu v městech a obcích, na radnicích, může totéž prokázat v krajských zastupitelstvech, dále pak v konkrétních funkcích ve státních a samosprávných orgánech. V každém případě bude do podzimu zapotřebí zpřesnit volební cíle strany, předprojednat podporu se spojenci, kterou hledáme zejména v občanské veřejnosti, definovat úspěch, ale i cenu za takový úspěch. To znamená, kam až jsme schopni dojít ve vyjednávání o našem podílu na rozhodování v krajích. To znamená zpřesnit podmínky pro řízení krajů, do kterých bychom vstupovali.

Strana se musí rovněž připravit na svoji rostoucí celospolečenskou opoziční roli na úrovni centra a pro parlamentní volby připravit své kádry na plnění opoziční role prosazováním odborně kvalitních a politicky účinných opatření a kroků v souladu se závěry sjezdu.

Mám v této souvislosti na mysli vytváření širokého politického aktivu, nejen na celostátní, ale na krajských úrovních kolem krajských rad a na úrovni centra jsem přesvědčen, že je doba k budování kvalitní „stínové vlády Komunistické strany Čech a Moravy“. Takový tým ale musí být tvořen kvalifikovanými, politicky zdatnými a zkušenými členy strany, kteří by „ve sboru“ a na profesionální úrovni připravovali a prosazovali skutečně levicová, tedy solidaristická, komunistická řešení problémů státu a společnosti. Neboť – jakkoli je rozporný vztah autentické levicové strany ke kapitalisticky zrestaurovanému státu v období převažující kapitalistické globalizace – nemůže být náš vztah pouhého mlčení, to je nihilistické. Tato země je také naší zemí, je naším domovem, naší vlastí bez ohledu na to, kdo dnes v ní vládne!

Pokusím se to vysvětlit na otázce zdravotnictví, když např. náš vlastní návrh sociální a důchodové reformy už existuje a poslanec Miroslav Opálka jej zpracoval. Zdravotnictví je totiž systém, který se dotýká každého z nás. Dosud je české zdravotnictví po odborné stránce na vysoké úrovni, má i dokonalejší techniku, ale pokračující míra inflace, podhodnocené platy zdravotníků, zejména mladších a středního zdravotního personálu,vyžadují více financí, ale je zcela nepřijatelné, aby to bylo kompenzováno nejrůznějšími protiústavními a bezkoncepčními poplatky od nemocných. Jsme v situaci, kdy příjmy zdravotních pojišťoven rostou a bylo prokázáno, že velká řada výdajů v minulosti by nemusela být realizována, kdyby nechyběla kontrola.

Nemůže být pouze věcí zdravotní pojišťovny, se kterým zdravotnickým zařízením či lékařem uzavřou smlouvu a v jakém rozsahu. Je potřebné, aby do tohoto procesu mohly zasahovat zejména místní a krajské samosprávy, ale i centrum a výběrová řízení nemohou být pouhou formalitou.

Závažná je situace v oblasti péče o nemocné v období rekonvalescence. Další díl odpovědnosti přesunout na rodinu, nebo na širší rodinu může být zdravotnicky neodpovědné a finančně překračující možnosti téměř kterékoliv rodiny v České republice.

Zcela varující je nekoncepční přístup k přípravě našeho zdravotnictví na krizové situace většího rozsahu, ať už jde o epidemie nebo vládou omílaný teroristický útok. Tady vláda neudělala nic.

Pokud taková stanoviska budou vznikat v dílnách našich odborníků, jistě můžeme oslovit mnohem více voličů než dosud, protože nejsme jen kritiky, ale prokážeme se, že přinášíme i potřebná, reálná a realistická řešení.

Tvrzení pravice, že je třeba mít „slabý stát“, je buď pošetilé, nebo spíše zlovolné, protože takový slabý stát se snadno stane cílem útoku zahraničních kapitálových skupin, kterým stát podle nich jen překáží v expanzi. Snaha pro zachování vlastního českého státu a úsilí o jeho upevňování, posilování národních, demokratických a sociálních rysů a vnášení socialistických řešení – to musí tvořit významný obsah vnitřní politiky Komunistické strany Čech a Moravy. Zvláště v současné nejisté Evropě nemá národní, sociální a demokratický stát jinou rozumnou alternativu.

Přejdu do oblasti zahraniční politiky strany.  V současnosti je to téma plné změn a nových fenoménů, které výrazně ovlivňují nejen životy lidí a států, ale i nadnárodních uskupení, a tak mi dovolte, abych se u ní blíže zastavil, protože zahraniční politika strany je pokračováním její politiky vnitřní v jiných podmínkách, v mezinárodním prostředí, s použitím nástrojů zahraniční politiky, využitím mezinárodních vazeb strany, potencionálních a reálných vztahů, a také autority naší strany u ostatních levicových sil v Evropě a ve světě.

VII. sjezd KSČM podle připravených dokumentů definuje zaměření strany na renesanci aktivní politiky míru a mírového soužití. Činí tak plným právem. Z analýz a širšího poznání současného světa je zřejmé, že otázky války a míru, zachování života na zemi, se stávají prioritními za situace, kdy se nikoli nějaká světová válka starého ražení, ale současná válka o svět a jeho budoucnost stala součástí praktické politiky globálního kapitálu. Tím více, čím častěji globální kapitál, při dosahování svých zájmů, sahá k silovým řešením v ekonomice i v politice, k užití vojenské a ozbrojené síly při zabezpečování převážné většiny svých zájmů, je potřebné, abychom se k tomu vyjádřili. A to nikoliv jen kdekoliv ve světě, ale již také v Evropě! Tím více musíme bránit mír.

Dovolte mi parafrázi na časté připomínky, které dostávám. Lze to stručně vyjádřit asi takto:Postavme se současnému globálnímu kapitálu, který učinil ze světa pouze hypermarket a obchoduje se vším, včetně myšlení lidí, vše je přetvořeno na zboží a podřizuje se chamtivé moci trhu. Obchoduje se se ženami, dětmi, tělesnými orgány i žoldnéry. Místo hrdinů máme profesionální zabijáky. Nejzajímavější na tom je, že v takových dopisech není napsáno ‚postavte se‘, ale ‚postavme se‘. Je tady evidentní ochota lidí angažovat se pro lepší svět.

Naše strana zná a jistě využije zkušenosti svých předchůdců z poválečné doby minulého století, kdy komunisté u nás a v celé Evropě stáli v čele mírového hnutí, proti tehdy imperialistickým a koloniálním válkám, za mírové řešení sporů a za soužití mezi státy s rozdílným společenským zřízením. To je silná idea i v současném globálním třídně rozděleném světě.

Jsem rád, že Komunistická strana Čech a Moravy vnímá rozpory mezi hlavními globálními aktéry, tvořící světovou architekturu moci i pozici Evropy v ní. Evropa, žel, i kvůli nekvalifikovaným krokům naší vlády, nadále oslabuje. Nejenom, že definitivně přišla o své civilizační a kulturně politické vůdcovství ve světě, ale ztratila na dynamice a na síle integračních procesů, kdy dosáhla historicky nejnižšího bodu své vnitřní faktické integrace. Rozvojová tempa, zejména v ekonomice, jsou nepřesvědčivá a zahraničně-politická autorita nevýrazná. Evropa dále oslabuje vůči ostatním globálním centrům. Evropská unie, která se vydává za reprezentanta celé Evropy, nezvládá řešení celoevropských problémů a nezná ani efektivní odpovědi na globální výzvy USA i dalších center moci a vlivu.

  • Jedním z podstatných důvodů tohoto stavu je, že Unie zůstává nadále jen prostorem společného volného trhu, nikoliv prostorem společné jednotné politiky.
  • Stále citelněji chybí Společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika (SEZBP),faktická absence takové politiky vede k praxi, kdy „pilotní evropské státy“ – Německo, Francie, Velká Británie, Španělsko a Itálie suplují Evropskou unii, takže se zahraničně-politická koncepce, podněty k řešení rozmanitých evropských problémů rodí tu v Berlíně, tu v Paříži, nebo v Římě. Připomeňme Londýn, kde ovšem s ohledem na tradiční „zvláštní vztahy“ mezi Velkou Británií a USA často podlehnou kouzlu hlasu z Washingtonu.
  • Vztah Komunistické strany Čech a Moravy k Evropské unii a její politice je přirozeně rozporný, ale je nenahraditelným významným faktorem její zahraniční politiky.Nemáme toho příliš mnoho na vybranou. Přes všechny výhrady, oprávněné výtky a kritiky Evropské unie je zřejmé, že KSČM by měla podporovat proevpropskou politiku, a to výběrově, a nepodporovat pouze Unii. V podstatě jde o to zvážit a v následujícím období a prosazovat vůči Evropě následující principy:
  1. Zachování bruselského institucionálního základu. To je – nehledat, nepřipojovat se a nepodporovat jiné integrační platformy, například ideje vytvořit napřed menší, přirozeně fungující integrační celky, a ty pak později celoevropsky propojit a spojit.
  2. Vzít s větší vážností na vědomí faktickou neexistenci bruselské Společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky a její nahrazování politikami koncipovanými pilotními státy. A zůstává otázka: Pod pojmem „evropská politika“, zda vnímat a prosazovat celoevropské pojetí, nikoli jen politiku v rámci EU? Zejména to znamená respektování Ruské federace jako součásti politické Evropy – 30% území Ruské federace je v Evropě – a k tomu území Běloruska a Ukrajiny. Zůstává otázka přítomnosti Turecka v Evropě, kdy 3 % území Turecké republiky jsou v Evropě, a podpora historického vnímání celého Balkánu jako nedílné součásti politické Evropy a evropské odpovědnosti a zasazovat se o jeho mírové evropské řešení. Protože bez tohoto míru nebude pokoj v České republice.

Máme k tomu nástroj, své europoslance, a je před námi úkol obhájit zatím nejlepší volební výsledek od roku 1990, tj. výsledek z evropských voleb v roce 2004, kdy našim zástupcům bylo svěřeno prostřednictvím hlasů voličů 25 % mandátů. Chci na tomto místě vyslovit názor, že můžeme už dnes začít stavět na tomto ověřeném základě jak personálně, tak programově. To znamená využít zkušeností stávajících europoslanců, zařadit k nim nové tváře a s předstihem dojednat podle zkušeností příští zařazení do výborů s ohledem na profesní potřeby a zájmy. Totéž řešit s jejich asistenty tak, aby efekt naší práce byl ještě vyšší.  A bude to podle mého soudu úkol pro nejbližší posjezdové jednání jak výkonného výboru, tak ústředního výboru strany.

Zahraniční politika KSČM bude nadále podporovat nadstandardní vztahy České republiky se Slovenskou republikou a rozvíjet vzájemnou spolupráci při řešení vlastních i celoevropských problémů. Musíme usilovat o odstraňování historických překážek a rozvíjet sousedské vztahy se Spolkovou republikou Německo, Rakouskou republikou i Polskou republikou.

KSČM má zájem na rozvoji přátelských vztahů a spolupráci se státy tvořícími blízké evropské okolí, kdy budeme respektovat reality, význam a vliv existujících „politických sítí a jejich uzlů v Evropě i v globálním okolí“. Silokřivky globální politiky nás, to znamená jak Českou republiku, ale zejména stranu, orientují jak v azimutech bohatý Sever – chudý Jih, tak zatímco silokřivky mocenských politik nás spíše vtahují do azimutů Východ - Západ. Uznání těchto tendencí znamená nově definovat své vztahy k ostatním státům, k širším zahraničím a geopolitickým oblastem.

Součástí zahraniční politiky KSČM musí být aktivní politika vůči ostatním partnerům na levé části politického spektra. Bude zapotřebí zpřesňovat samotný pojem „mezinárodní komunistické a levicové hnutí“, hledat v něm své pevné místo. Zde nás též čeká úkol definovat své zahraničně-politické záměry, cíle a úkoly vůči Straně evropské levice, již proto, že je to jedna z důležitých cest vnášení a prosazování levicových sociálně-politických témat do politiky Evropské unie – při vytváření „Jednotné levicové sociální politiky Evropské unie“, která zcela absentuje, protože jednotná sociální politika prostě na úrovni Unie není.

Z celospolečenského hlediska si odpovězme, nebo alespoň položme otázku, zda je Česká republika – spolu s celou Evropou pod tlakem mocenských politik a globálních světových hráčů. Ať již vnímáme tuto skutečnost jakkoliv odlišně, považujeme v současném globálním zmatku za důležité, když nebudeme moci hned jednotně odpovědět, tak alespoň sledovat, analyzovat a v praxi brát v úvahu vývoj a jeho důsledky tří významných dějinotvorných států světa:

  • Zaprvé jde o Spojené státy americké jako historicky první globální mocnost, která definuje své zájmy po celém světě s ambicí dosáhnout je víceméně prioritně vojenskou mocí;
  • Zadruhé Čínská lidová republika jako nejlidnatější, historicky nejstarší a nominálně socialistický stát, který se stal v současnosti „dílnou světa“ s dynamickým společenským rozvojem s významnými společenskými rozpory a s globálním vlivem bez toho, že by globální ambice deklarovala;
  • Zatřetí Ruská federace jako největšího státu světa, mocnost rozkročenou mezi Evropou a Asií, s nepředstavitelným energetickým a surovinovým bohatstvím a s neoddiskutovatelným dlouhodobým vlivem na evropské dějiny;
  • A konečně si musíme sami sobě odpovědět na otázku našeho vztahu k Spolkové republice Německo jako našemu největšímu geopolitickému sousedovi, se kterým nás pojí více jak dvoutisícileté vzájemné vztahy národní, státní, politické i společenské, kulturní i historické s peripetiemi, které snad není potřeba připomínat. Mocnosti, která stále představuje spolu s Francií motor evropské integrace, společnost se sílící avantgardní levicí.

Pro následující období po VII. sjezdu však stojí před zahraniční politikou KSČM aktuální agenda. Je soustředěna do deseti bodů:

  1. Zápas o parlamentní odmítnutí instalace komponent protiraketové obrany Spojených států, to jest možného umístění radaru Spojených států v Brdech, to znamená nepřijetí nabídky USA na instalaci raket v Polsku, které je možná dál než my.
  2. Odpor proti vojenskému angažmá České republiky v Afghánistánu, v Iráku a dalších sporných oblastech světa.
  3. Zápas o mírové a demokratické řešení Balkánu – je třeba odmítat uznání samostatnosti Kosova. Podpora – jako minimálního požadavku – plánu OSN na řešení kosovské otázky a pojímání konfliktu na Balkáně nejenom jako by šlo o geopolitický a mocensko-politický konflikt s bezpečnostní hrozbou, ale také jako boj za lidská práva početných národnostních a sociálních skupin a o řešení humanitární krize ve významném evropském regionu. Tady nesmíme pochybit. 
  4. Podpora úsilí o  oživení mírového procesu na Středním východě, řešení palestinské otázky a vztahů s Izraelem pod taktovkou OSN.
  5. Podpora řešení situace v blízkém zahraničí Evropské unie – to znamená v severovýchodní Africe (ať již jde o Súdán, Dárfúr) za podpory Evropské unie, a zejména v souladu se stanovisky OSN.
  6. Příprava na předsednictví České republiky v Radě EU, a to napříč politickým spektrem, jako unikátní možnosti k prosazování zájmů České republiky v Unii.
  7. Sledovat problematiku rozpočtu EU a přerozdělování fondů zemědělské politiky.
  8. Připravit se na volby do Evropského parlamentu v roce 2009 a udržet nebo posílit své pozice v zájmu prohloubení akční jednoty evropské levice.
  9. Věnovat trvalou pozornost otázkám energetické bezpečnosti České republiky a Evropy.
  10. Na mezinárodním fóru vést úsilí o „ochranu a obranu českého sociálního státu“ a prosazovat vytváření jednotné sociální politiky Evropské unie a vnášet do ní „socialistické prvky“ v jednotném úsilí ostatních evropských levicových stran.

Na tomto místě chci připomenout, že kromě strategie existuje i taktika. Naše strana bude organizovat, ale i podporovat odpor občanů proti radarové základně a dalším zařízení USA, včetně přenesení „politiky do ulic“ a organizování občanské neposlušnosti.Současná diskuse v parlamentu, napříč politickým spektrem, se, žel, nevede s celou společností, je třeba se vrátit k prvotní, základní otázce – totiž – „bude instalace komponent americké národní protiraketové obrany na území České republiky a dalších evropských zemí reálným přínosem pro bezpečnost České republiky, ostatních států Unie a celé Evropy, ano, nebo ne?! Zároveň je tedy třeba pokračovat v evropeizaci a internacionalizaci tohoto problému získáváním politických spojenců v zahraničí.

Mohl bych se vyjádřit i k dalším věcem základního charakteru, které nemají pouze parlamentní, ale mají občanský rozměr. Připomenu drobnost. Současná česká vláda a její ministryně obrany ruší útvary Armády České republiky, aby měla peníze na zahraniční operace, a negativně tím ovlivňuje obranyschopnost státu. Nejnovější kroky vlády podpořené sociální demokracií, to znamená – vyslání rekonstrukčních týmů za asi dvěstěčlenného vojenského doprovodu do Logharu je zřetelným vyhazováním peněz daňových poplatníků, a určitě ne pomocí afghánskému lidu! Je to dlouhodobé podílnictví České republiky na „debaklové“ politice USA. Je to neefektivní řešení, které se zrodilo mimo Českou republiku, mimo Evropu a je zásadně proti zájmům naší země.

Balkánu už jsem mluvil. Máme tam více jak pět set vojáků a policistů, velké množství civilistů. Narůstající geopolitická nestabilita, rozpad států, slabé vlády a rozsáhlé oblasti pod nejistou mezinárodní správou vytvářejí negativní synergický efekt, ohrožující bezprostředně životy lidí, hospodářský, politický a kulturní vývoj – o rozvoji svobody, demokracie a naplňování lidských práv ani nemluvě. Naše politika v oblasti dlouhodobě konzervuje nepříznivý stav, který činí z celého Balkánu oblast rostoucích bezpečnostních hrozeb pro celou Evropu. O to větší, že Balkán je v centru dlouhodobé pozornosti Turecka, v souvislosti s jeho zájmem vstoupit do EU.

Proto jsem rád, že z této oblasti na náš sjezd přijel tolik významný delegát.

K podpoře a realizaci cílů naší politiky je potřeba usilovat o akční jednotu evropských a levicových stran, která vychází ze zásady respektování objektivních a subjektivních podmínek a zabezpečuje jednotu levice v zásadních evropských otázkách, a to na základě bilaterálních a multilaterálních aktivit…

Institucionalizace součinnosti a spolupráce levicových stran lze dosáhnout jenom jako přirozený důsledek etapy úspěšné akční jednoty. Přeskočení této etapy, ale i rezignace na dosažení tohoto cíle, v současné době nepřispěje k reálné jednotě evropské levice, ale ani k řešení problémů v České republice a okolí.

Geopolitická rozmanitost, ideově-politická různost a konkrétní validita jednotlivých levicových stran a hnutí v Evropě a ve světě vyžaduje od KSČM diferencovaný přístup, kdy by měl být rozhodující především  politický zájem KSČM, včetně zájmu internacionálního. Proto je zapotřebí iniciovat, realizovat a rozvíjet zahraniční vztahy následovně:

  • vztahy k levicovým, partnerským a spojeneckým stranám v zemích našich sousedů:Slovensko, Německo, Rakousko a Polsko
  • vztahy k levicovým pokrokovým a komunistickým stranám v „pilotních zemích Evropské unie“: Francie, Velká Británie, Itálie, Španělsko, samozřejmě i Německo
  • vztahy s levicovými a komunistickými stranami v zemích zvlášť vypjatého třídně-politického zápasu, který je vyvolán globálními silami: Řecko, Turecko, Bělorusko, Ukrajina, Rusko, Srbsko, Sýrie, Libanon, ale i Irák a Írán
  • samozřejmě rozvíjet spolupráci s levicovými a komunistickými stranami zemí se socialistickou orientací: Čína, JAR, Kypr, Kuba, Moldávie, Vietnam, Venezuela…

Jde tedy o cca 20 – 25 prioritních zemí a jejich levicových stran majících významnou roli v globálních, třídně-politických i mocensko-politických zápasech naší doby. Budování a rozvoj vztahů s těmito stranami posílí jak internacionální roli KSČM a její místo v rámci avantgardní evropské levice, tak naše vlastní poznání.

Na závěr mi dovolte jednu vnitrostranickou připomínku, nebo spíše formulaci několika základních úkolů. Nejprve bych chtěl z tohoto místa poděkovat všem poctivým a pracovitým funkcionářům a členům naší strany, kteří přes všechny potíže nelitují času ani energie, aby plnili program KSČM, svým přístupem ukazovali skutečnou politiku naší strany a uváděli do reality ty občany, kteří jsou denně manipulování antikomunistickými výmysly. Takové poděkování si tito pracovití lidé zaslouží. Ne všichni jsou, žel, tací. Je ale před námi jeden naléhavý úkol, který se nám dosud nepodařilo realizovat, a to vzít vážně situaci jak v členské základně, tak ve společnosti a přizpůsobit naši organizační strukturu potřebám politického zápasu v obcích, krajích, na úrovni celostátní i evropské. Nemyslím tím v žádném případě rušení okresních organizací strany, jak někteří z obav ze změn překrucují snahu odpovědných funkcionářů. Jde mi o to, aby všude tam, kde probíhá politické jednání a kde má být politické stanovisko, ať na úrovni obce nebo města, kraje nebo centra, vznikalo takové stanovisko naší strany demokratickým způsobem ve volených orgánech KSČM, aby ti, kteří jsou odpovědni za realizaci politiky, cítili oporu ve stranické základně a struktuře. Proto je potřebné, aby se konaly nejen výroční a hodnotící členské schůze, kde bude hodnocena práce volených funkcionářů a veřejných činitelů v obcích a městech, ale i okresní a krajské konference. Takový úkol by měl ÚV KSČM vzešlý z tohoto sjezdu splnit nejpozději do podzimu 2009, abychom šli zcela připraveni do parlamentních voleb v roce 2010.

Součástí tohoto úkolu bude zajistit v organizační struktuře KSČM:

  1. hodnocení jednotlivých funkcionářů a veřejných činitelů na všech úrovních,
  2. ve stanovách naší strany zakotvit pro přijímání politických stanovisek ustanovení o povinnosti úrovní odpovídajícího samosprávného orgánu strany taková stanoviska připravit a projednat,

     Tj. výroční /hodnotící/ členské schůze ZO, MěV pro obce a města

     Okresní konference pro sdružení obcí a mikroregiony

     Krajské konference pro krajská zastupitelstva a úřady

     Zasedání ÚV KSČM, popřípadě celostátní konference pro záležitosti celostátní a evropské,

    3.   posoudit,  jak zvýšit možnost využívání vnitrostranického referenda.

 

Musíme být schopni najít nejen přitažlivý program pro většinu občanů, ale i najít dostatek schopných realizátorů naší politiky, kteří se budou umět nejen politicky, ale i odborně  postavit do čela zápasu o zlepšení postavení našich pracujících, prostě našich českých občanů, ale i o zlepšení jména naší země v zahraničí.

Vážené soudružky a soudruzi,

prožili jsme v naší straně a ve společnosti mnohé. Je před námi nemálo dalších náročných úkolů, věřím, že je společným úsilím zvládneme. Přeji nám k tomu hodně sil, odvahy a tvůrčího elánu. Přeji nám, aby žila a zvyšovala se autorita Komunistické strany Čech a Moravy!

Děkuji vám.

Zdroj: 
Mediální úsek ÚV KSČM